Anna Mazníková (* 1956?)
Tvrdý kufr zděděný po mamince používala Anna Mazníková při svém stěhování nastalém po černobylských událostech. Stěhovala se s ním v roce 1992 z Malinovky do Milovic.
„Ten kufr nebo čemodán ukrajinsky, žejo, jsem získala od rodičů a ten je památka na to stěhování naše od Černobylu v roce 1992, protože v tom kufru jsem převážela osobní věci. Ten kufr je vynikající a dobrý tím, že není měkkej a dá se v něm převážet všechno, že se to nezmačká. A každý prázdniny, když jsme jeli na návštěvu na Ukrajinu, pokud jsem tam měla rodiče a teď mám i sestry, takže jsem vezla taky nějaký ty věci cenný, protože do toho kufru se to krásně vešlo a nic se nepoškodilo. Tady se mě některý posmívali, že kde jsem sebrala takovej kufr, ale já jsem vždycky říkala, ale on mě vyhovuje, protože je perfektní. Teď už jsme ho jako měli ve sklepě, kde jsme chránili nějaký věci, ale nepoužíváme ho. Jasně, že teď máme moderní kufry. Tak s tím už nepojedu nikdy k moři nebo na dovolenou. Prostě už to je jako památka.“
„To je jedna velká rybička a šest malých rybiček, který se používali při svatbách, když se přepínala svatba. Byla to taková tradice, že když šli svatebčané ulicí, tak všichni vyšli ven a přepínali tu svatbu. Vynesli velký stůl. Postavili tam rybu a maličký rybičky. Do velký ryby se nalejval alkohol a těma malejma se už rozlejvalo a hostili ostatní lidi, který chtěli vidět ženicha a nevěstu, takže takhle se taky zúčastnili toho svatebního procesu.“
Anna Mazníková (druhá zprava) s manželem bezprostředně po příjezdu do ČSFR.