Edita Šebesta Langpaulová (* 1979?)
Kufr z 1. sv. války po pradědovi Vladimíru Hlaváčkovi z Ulbárova na Volyni, který přivezl děda Rostislav po 2. sv. válce po nucených pracích v Německu.
„Tohle je kufr mého pradědečka Vladimíra Hlaváčka z Ulbárova. Nechal si ho vyrobit kvůli tomu, že vstupoval do československých legií jako legionář. Ten kufr si bral s sebou pro svoje osobní věci. V roce 1917 byl předčasně propuštěnej z té armády, protože dostal těžkej břišní tyfus, ale historie toho kufru pokračovala dál, protože si ho půjčovali další muži, obyvatelé Ulbárova, kteří v rámci polské republiky šli na povinnou vojenskou službu. Takže i těmto mladým mužům, chlapcům, půjčoval praděda tenhleten kufr. V roce 43 můj děda musel odejít na nucené práce do Německa. Bylo to z toho důvodu, že byl v místní organizaci Blaník a po jednom takovym nešťasnym incidentu s Banderovci, kdy mu hrozila smrt, tak zkrátka po poradě s vedením Blaníku se šel takzvaně uklidit někam, aby ty Banderovci na něj nemohli a šel se přihlásit dobrovolně na nucené práce do zmíněného Německa. I tam vlastně si bral tenhleten kufr, no a když skončila válce v roce 45, tak děda z toho německého městečka, které leží v Sasku, tak zase odcházel zpátky ne už na Ukrajinu, ale šel rovnou do Československa. Ten kufr rodina stále měla a v roce 1996 děda ho odevzdal a daroval Národnímu muzeu.“
Děda Edity Langpaulové Rostislav Hlaváček (první zleva) na fotografii schůzky organizace Blaník v roce 1943.